Eva Kézrová: Den v životě
vědecké novinářky

Zdánlivě nejjednodušší je den, kde hledám témata. Od rána projíždím internet a prohrabuju se poznámkami z minulých natáčení. Telefonuju, píšu emaily a na konci jsem občas tam, kde na začátku. Nemám nic domluvené, protože buď zatím nikdo nereagoval (lepší varianta) nebo výzkum teprve začíná a nebo vědec učí, má dovolenou, odjíždí na konferenci atd. a má čas nejdříve za tři týdny. Jenže já potřebuju dvě, tři témata týdně. Ale zlepšuje se to, sami vědci mají zájem o publicitu a tak se dříve nebo později domluvíme na reportáži.

Na tu se ale musím připravit. Z dostupných zdrojů se snažím pochopit, o co ve výzkumu jde, vymyslím si otázky a hlavně směr, který by posluchače mohl zaujmout. Připravená spokojeně jedu na natáčení, abych na místě slyšela, že tak úplně to není, že to tak napsali, aby to zaujalo…

Nechávám si to tedy odborně vysvětlit, takže prvních dvacet minut je většinou pro vysílání nepoužitelných, protože vědci mluví jazykem, kterému by posluchač vůbec nerozuměl. Ale já už to pomalu začínám chápat, což je nejdůležitější. Nejsem odborník na všechno, v některých oborech se orientuju líp, v jiných hůř, takže se ptám i na základní principy. A když pak začnu používat „slova normálních lidí“, tak se většinou přidá i druhá strana a najednou ty původně složité věty dávají smysl i laikovi. Nejlepší je natáčení v laboratoři, v terénu nebo aspoň s nějakou ukázkou v ruce. I když občas slyším tu šílenou větu: „Vy jste rádio, vy to nepotřebujete vidět“, což je samozřejmě úplně mimo, protože prakticky se to vysvětluje nejlíp. Vím, že natáčím dlouho, většinou mám 40–50 minut, ale vždycky i vědcům říkám, že dokud to nepochopím já, tak to nemůžu dobře předat posluchačům…

No a třetí den je chvíle pravdy. Jestli jsem si skutečně všechno natočila tak, aby to dávalo smysl i na ploše tří a půl minut, což je ta nejdelší verze pro Český rozhlas Plus. Regionální stanice a Radiožurnál chtějí dvě minuty, respektive minutu a půl. Celé to znovu poslouchám, dělám si poznámky, selektuju, co je zbytečné, co zajímavé. Pak přemýšlím, čím začít, aby to lidi zaujalo a měli chuť poslouchat až do konce. Většinou jsem spokojená až s druhou, někdy i třetí verzí, takže je to práce na celý den.

Ale když mi pak kolegové z vysílání řeknou, že to pochopili, a i sami vědci občas napíšou „hezky jste to vysvětlila“ (i když jsem třeba z molekulových značek udělala figurky z člověče nezlob se), tak mám radost a říkám si, že to stálo za to! 😊

Co se chcete naučit nebo se už učíte, abyste svoji práci dělala lépe?

Ráda bych uměla anglicky tak, jako všichni vědci, se kterými se potkávám, abych mohla bez stresu dělat rozhovory i se zahraničními odborníky. Snažím se, ale pořád mám vnitřní zábrany.

Bez jakých mobilních appek nemůžete svoji práci vykonávat?

Bez WhatsAppu. Pro naši vědeckou redakce je to hlavní komunikační kanál, každé ráno máme on-line poradu a řešíme aktuální vysílání. Skvělé jsou i zvukové zprávy, když někdy potřebuju vyjádření nějakého respondenta rychle a krátce.

Kolik hodin týdně soustředěně pracujete u počítače?

To nejsem vůbec schopna spočítat. Záleží na tom, kolik dělám příspěvků a jak složité je to téma. Většinou, když dělám velké téma, tak u toho sedím třeba od devíti od osmi do večera. Ale druhý den točím v terénu a počítač ani neotevřu.

Kolik pracovních schůzek máte naplánovaných na příští týden?

Zatím jednu, ale k tomu dva pevné termíny odevzdání příspěvků do vysílání. A protože naše redakce patří pod zpravodajství, tak se tam určitě nějaká aktuální akce objeví.

Eva Kézrová

Vystudovala polymery na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, ale už během školy začínala v tehdy ještě Československém rozhlase jako produkční. Když se jí povedlo přesvědčit okolí, že i žena může pracovat ve sportu (v 90. letech těžký úkol), zažila čtyři nádherné roky ve sportovní redakci. Po narození dcery přešla do Motožurnálu a od 2015 se v Českém rozhlase věnuje vědě, tedy i chemii.

Kde ji číst / poslouchat?
Můžete ji číst nebo poslouchat na stránkách Českého rozhlasu nebo na jeho frekvencích.