Na příběhy jsem ujetá

„Můj strýc se vydal do Prištiny přesvědčit svou dceru, mou sestřenici, která je univerzitní profesorkou,aby opustila svou knihovnu a odešla do bezpečí,“ řekla mi moje albánská kamarádka v době války v Kosovu, kdy jsem byla na stipendijním pobytu na vídeňské univerzitě. 

Už si nevybavuji, jak tento rodinný příběh dopadl, ale pamatuji si, že jsem sestřenici rozuměla. Knihy mě doprovází odmalička a život bez nich si nedokážu představit. Velká knihovna je i dnes součástí mého životního prostoru a články o vědě se mi nejlépe píší v univerzitní knihovně.

Knihy, u kterých zapomínám dýchat 

Jako dítě jsem milovala všechny knihy, které mi doma četli a které jsem pak od svých čtyř let louskala sama. Karafiátovy Broučky jsem znala nazpaměť a babičku jsem opravovala, pokud něco při předčítání vynechala. 

Rodiče mi často četli i příběhy různých etnik – měla jsem v malíčku indické pohádky, sibiřské příběhy, řeckou mytologii, ale nejblíže mému dětskému srdci byly japonské pohádky Prodaný sen. Samurajové a děsivé čarodějnice jamamby mě naprosto okouzlili, byla jsem jako u vytržení, že hrdinou příběhu mohl být třeba mosazný čajník nebo roztřepená tkanička od bot. 

Zkraje dospělého života jsem objevila specifický styl Franze Kafky (kterého jsem nikdy nečetla v češtině), ale nejvíc mě někdy kolem devatenáctého roku života zasáhl magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze. Kronika ohlášené smrti a Nobelovou cenou oceněná kniha Sto roků samoty jsou pro mě dodnes top. Posledně jmenovaná kniha ovšem není pro každého, dvakrát jsem ji odložila, než jsem ji pak bezdechu přečetla. Třikrát.

Nejlepší kniha pro jazykovědkyni? Ta o matematice!

Musím předeslat, že téměř až hnidopišsky miluju češtinu! Písmenka jsou doména, ve které se cítím jako ryba ve vodě. Takže když jsem byla vyzvána, abych jmenovala knihu o vědě, kterou považuji za nejlepší, tak jsem svou volbou překvapila sama sebe. 

Ač nemám ráda čísla (protože jejich světu moc nerozumím), tak mě jako první napadla kniha o matematické záhadě ze 17. století, která byla po nesčetných pokusech vyřešena až o tři sta let později. Velká Fermatova věta od Simona Singha zasazuje dlouho nerozluštěný matematický problém do historického kontextu, což byl pro mě, vystudovanou historičku a milovnici příběhů, zřejmě důvod, proč jsem knihu nejdřív vzala do ruky a pak i na milost. Nelitovala jsem, nakonec je z ní evidentně moje oblíbená kniha o vědě, čísla nečísla…

Můj summer reading list je letní jen napůl

Velká knihovna svádí k tomu, že ji plním knihami rychleji, než je stačím číst, takže na mě z poličky pořád kouká neotevřený Mendelův trpaslík od Simona Mawera, rozečtená vědecko-popularizační kniha The Demon-Haunted World od Carla Sagana a ráda bych se po dlouhé době zase vrátila k historii. Vždycky mě zajímaly události 30. let 20. století, takže když si nebudu klást nízké cíle, tak si na letní seznam dám i knihu Timothy Snydera Krvavé země – o zemích mezi Hitlerovou a Stalinovou říší. Ta kniha je fakt hustá (a tlustá)! A už v knihkupectvích pokukuji po dalších novinkách…

Halina Jílková

Vystudovala historii a germanistiku na Masarykově univerzitě a tři roky se profesionálně věnovala tlumočení a překladům z němčiny. Po rodičovské pauze zakotvila na 12 let v brněnské inovační agentuře JIC, kde sbírala zkušenosti v oblasti marketingu a věnovala se především brandu místa (place branding). Tuto expertizu přinesla na CEITEC Masarykovy univerzity, kde působí od roku 2023 jako tisková mluvčí.

Kde ji sledovat?

Třeba na LinkedInu nebo nebo na Twitteru/X .