Jak na srozumitelné texty podle korektora Dalibora Behúna

V čem musím mít jako autor jasno, než se pustím do psaní?
Doporučuji si odpovědět na dvě otázky: „Komu text píšu?“ a „Co můj čtenář v danou chvíli potřebuje vědět?“. Lidé si často pokládají otázku „Co chci sdělit?“. Kvůli tomu pak do textu píšou věci, které čtenář nepotřebuje vědět. U odborných textů je situace samozřejmě specifická, ale i tam platí, že by si měl autor ujasnit, kdo jsou jeho čtenáři, kolik toho o dané problematice vědí a co jim vlastně chce předat.

Jak psát vědecké a popularizační texty, aby byly dostatečně srozumitelné?
Důležité je pamatovat na obecné zásady přístupného psaní. I když je každý čtenář trochu jiný, některé principy – třeba přehledně text strukturovat, nepřehánět to s trpným rodem, používat spíš plnovýznamová slovesa (tj. ta, u kterých si dokážeme představit, co se pod danou činností či dějem skrývá, například psát, číst, pomáhat) než řetězce podstatných jmen – fungují vždycky.

Texty, které se budou dostávat do rukou tisíců čtenářů a mají srozumitelně předat nějakou důležitou informaci, doporučuji otestovat. Dát je přečíst pár lidem z cílové skupiny a položit jim k tomu ty správné otázky. Samozřejmě není reálné otestovat všechno, co napíšeme. Někdy pomůže nechat text „uzrát“ přes noc a další den se k němu vrátit nebo poprosit o zhodnocení textu kolegu.

Jak může metoda obrácené pyramidy přispět k psaní přístupnějších textů?
Obrácená pyramida je způsob psaní, kdy ty nejdůležitější informace uvedeme hned na začátku celého textu nebo odstavce. Nejdřív se tento model uchytil mezi novináři, kterým umožňoval postupně od konce odkrajovat méně podstatné informace.

Je to ale praktická metoda i pro ostatní. Někdy může být autor v pokušení psát texty jako detektivku – budovat napětí, to podstatné úzkostlivě tajit a na posledních řádcích ohromit nějakým úžasným rozuzlením. Pokud ale nemá ambici stát se novou Agathou Christie, bývá lepší prozradit klíčové informace hned na začátku. Čtenář díky tomu zjistí, jestli je text určený pro něj a jestli jsou v něm informace, které hledá.

Jak pracovat s odbornými termíny, aby text zůstal přesný a srozumitelný?
Ve vědeckých textech samozřejmě není možné se odborným termínům úplně vyhnout. Takže se zase vracíme k té klíčové otázce: Kdo bude můj text číst? Moji kolegové z oboru? Studenti? Široká veřejnost? Pokud se bez odborných výrazů neobejdu a zároveň tuším, že moji čtenáři nemusí jejich význam znát, měl bych je vysvětlit – buď přímo v textu, nebo v samostatných rámečcích. A kdyby to z nějakého důvodu nešlo, tak aspoň v poznámce pod čarou.

Důležité je, aby byl text celkově srozumitelný a přehledný. Aby se to v něm nehemžilo trpným rodem, dlouhými souvětími nebo složitými cizími výrazy, pro které existuje jednoduchá česká alternativa. Pak nám pár odborných termínů i laický čtenář odpustí.

Jak pracovat s délkou odstavců?
Odstavce mají na snadnou orientaci v textu zásadní vliv. Neexistuje žádné striktní pravidlo, jak by měly být dlouhé. Některé zdroje doporučují 5–6 vět, jiné 100–200 slov, ještě jiné 5–8 řádků. Objevuje se i docela logická zásada, že jeden odstavec by měl zahrnovat jeden myšlenkový celek. Problém u některých autorů bývá, že za ten jeden celek berou skoro celý článek.

Záleží i na tom, o jaký druh textu, respektive o jaké médium se jedná. Subjektivně mi přijde, že když čtu knihu nebo časopis, dokážu se smířit i s o něco delšími odstavci. Na webu nebo na sociálních sítích jsem možná rozptýlenější a dlouhé odstavce jsou pro mě čiré utrpení. Někdy dokonce úplná stopka.

Obrovskou pomocí jsou i mezititulky, které fungují jako takový navigační systém – dovolí čtenáři text proskenovat a snadno najít to, co potřebuje. Velcí kamarádi přístupného textu jsou také odrážkové a číslované seznamy.

Autoři popularizačních textů někdy rádi používají trpný rod. Proč je lepší se mu vyhnout?
To, jak intenzivně se ve vědeckých textech používá trpný rod, souvisí s tím, že se v odborném stylu obecně potlačuje subjektivita autora. Nejsem vědec, takže si netroufám hodnotit, jestli je to správně, ale vím, že jako čtenáři se mi texty zatížené tunami trpného rodu nečtou dobře a že v tom nejsem sám.

Když se nad tím zamyslíte, opisné pasivum (tj. tvar slovesa být + příčestí trpné, např. „dům je stavěn“) skoro vůbec neproniklo do běžné mluvené češtiny. I z toho je vidět, že to pro nás není úplně přirozený styl, jak předávat myšlenky.

Jak tedy trpný rod nahradit?
Zbavit se ho často není složité. Někdy činitel děje ve větě je, ale ne jako podmět, ale jako předmět. Třeba větu: „Odbornou komisí bylo zjištěno“ pak můžeme snadno změnit na „Odborná komise zjistila“. Někdy činitel děje ve větě není, ale my ho známe a můžeme ho do věty dodat. Například větu „Vaše žádost byla schválena“ můžeme podle kontextu přeformulovat na „Vaši žádost jsme schválili“.

Občas míváme hrůzu z používání zájmen „vy“ a „my“. Přitom když o sobě začneme mluvit jako o skutečných lidech, tak to text ohromně odlehčí. Někdy se můžeme trpného rodu zbavit i tím, že se na popisovanou událost podíváme z opačné strany. Třeba místo „Bude vám předáno“ napíšeme „Dostanete“. Použít trpný rod samozřejmě není zločin. Pokud to ale jde, je dobré s ním šetřit.

V akademickém světě dominuje angličtina. Jaké stylistické anglicismy často přenášíme do češtiny?
Nejde jenom o výpůjčky jednotlivých slov, ale i o celé větné konstrukce, které jsou doslovnými překlady anglických frází (viz ono mnohými nenáviděné „Mějte hezký den“).

Nejsem rozhodně jazykový purista, ale mrzí mě, když pod vlivem angličtiny někdy zapomínáme na přednosti naší mateřštiny.

Angličtina například často používá trpný rod proto, že má relativně pevný slovosled a pomocí pasiva dokáže hýbat s důrazem. Místo „I read the book“ stačí říct „The book was read by me“ a dá se tím důraz na mě jako na činitele děje. Ale v češtině nic takového dělat nemusíme, prostě otočíme slovosled a doplníme zájmeno. Místo „Četl jsem tu knihu“ řekneme „Tu knihu jsem četl já“.

Můžeme také využít česká plnovýznamová slovesa. Máme k dispozici předpony a přípony, kterými dokážeme vyjadřovat nejen čas, ale i vid, směr, míru… Není elegantnější říct třeba „zkontrolovat“ než „provést kontrolu“? Nebo říct, že něčeho „ubylo“, a ne že „došlo ke snížení počtu“?

Lze psaní natrénovat, a pokud ano, tak jak se v něm zlepšit?
Stejně jako v dalších odvětvích platí, že tréninkem by se měl člověk v psaní zlepšovat. Pokud chceme psát přístupně, je dobré zjistit, co to obnáší. Naučit se vybírat ty správné informace, dobře je seřadit a dát jim přehlednou strukturu. Zjistit, jak omezit trpný rod, jak zkrátit nekonečná souvětí, jak pracovat s odbornou terminologií.

Nejsou to nijak složité věci, ale je dobré si je připomenout a pojmenovat. A potom už to chce „jenom“ dostatek motivace a nějakou tu praxi. Stojí to ale za to.

Dalibor Behún

Je původní profesí překladatel, jazykový korektor a copywriter. V současnosti se věnuje především tématu srozumitelného vyjadřování. Společně se svým bratrem Petrem napsal knihy Pište správně česky a Pište čtivě a srozumitelně. Pořádá školení přístupné češtiny pro firmy a instituce.