Baví mě světu rozumět ve větší šíři

K létu patří často zvolnění tempa, dovolené, odpočinek… a čtení. Někdo si přináší stoh knih, které se mu už od Vánoc pomalu vrší, někdo sbírá tipy, do čeho se začíst. Knihy nám totiž můžou pomoct nejen odpočívat, ale také nás rozvíjet a inspirovat. Čas od času vám někdo poradí i „knihu svého života“, tedy ty stránky, které čtenáře obohatily nejvíc.

Já ale při lovení v paměti nenajdu nic jako knihu svého života. Když nechám stranou Rychlé šípy, tak knih, které mě ovlivnily, je totiž pěkná řádka napříč tématy. Od beletrie a komiksů v dětství a knih o historii, filosofii a biochemii v dospívání, přes tlusté stohy vysokoškolských skript (bere to vlastně někdo jako knihy?), až po knihy na dlouhé cesty vlakem či letadlem.

Vlastně bych řekl, že většina knih, které jsem četl, mě nějak ovlivnila v pozitivním slova smyslu. Ať už jde o rozvíjení představivosti při četbě beletrie, dozvídání se nových informací o tom, jak naše společnost funguje a co máme jako lidstvo za sebou, nebo třeba o chování nabitých částic putujících k Zemi, či o fantastických způsobech, jakým získávají organismy informace o světě kolem sebe. 

Nasměrovat za znalostmi a dovednostmi

Jedno mají všechny tyhle knihy společné: v člověku probouzí nějaký hlubší zájem. A to je myslím naprosto zásadní vlastnost, kterou by měly mít všechny knihy o popularizaci vědy nebo vědě samotné. Není totiž podle mě zásadní říct všechno. Mnohem důležitější je probudit zájem a zvědavost a nasměrovat v dalším putování za znalostmi a dovednostmi. 

Když vše drží pohromadě díky skvěle odvyprávěnému příběhu, člověk u tématu s o dost větší radostí vydrží a odnese si nové informace. Možná právě proto nejraději sahám po knihách, které prvoplánově popularizační nejsou: Co kdyby? nebo Jak na to? od Randalla Munroea, Spasitele a Marťana od Andyho Weira, dlouhatánská trilogie Vzpomínka na Zemi nebo některé knihy od Vaclava Smila. 

Evoluční triky zvířat i rozhovory se slovenskou prezidentkou

V poslední době mě ale kromě typicky vědeckých témat baví lépe rozumět světu okolo sebe ve větší šíři. I proto chci během léta konečně dočíst Geografii 21. století od Tima Marshalla a v uplynulých letech jsem ocenil Neznámou společnost od Pavla Pospěcha.

A po velmi příjemném „prvním“ díle Desatero smyslů od Jaroslava Petra, které mě nechaly v němém úžasu nad důmyslnými evolučními triky světa zvířat, se chci nechat ohromovat Desaterem pohybů od téhož autora. A když to jenom trochu budu stíhat, začtu se do rozhovoru Erika Taberyho se Zuzanou Čaputovou: Neztratit se sama v sobě.

Jenže léto už je v poločase a komínek knih na stolku vedle postele se už nade mnou výhružně naklání.

Jan Lukačevič

Momentálně působí na Pražském inovačním institutu, v Nadačním fondu Žárovky a spolupracuje s různými ministerstvy a orgány veřejné sféry.

Kde ho sledovat?

Třeba na Instagramu.