Lenka Vrtišková: Můj rozhovorový „fuck-upek“

Dřepím na zemi u botníku v předsíni chalupy v Krkonoších. Jsme tu s rodinou a kamarády. Jen tady ulovím signál na volání a wifi… Zbytek osazenstva nervózně podupává na zápraží. Výlet. Jenže já mám „na drátě“ nervózního a naštvaného ekologa a na notebooku položeném na zemi s dodělávající baterkou (kam dosáhne wifi, nedosáhne šňůra) nekonečně dlouho dolaďuju všechny jeho připomínky k textu našeho rozhovoru. Jde to o to hůř, že už není v texťáku, ale v PDF, jak mi ho „zlomený“ poslali z redakce. Čůrek potu mi stéká po zádech…

Tohle je můj malý „fuck-upek“ mé práce autorky vědecko-popularizačních rozhovorů. V mém životě se samozřejmě odehrály mnohem dramatičtější fuck-upy, tyhle naštěstí neznamenaly ani vyhazov a ani újmu na něčím životě či zdraví. Jen tekly nervy, pot a slzy. U autorky rozhovorů se hodně nepříjemností kumuluje v zóně zvané autorizace, jak se v novinařině říká kontrole textu respondentem. Narážíme na nedorozumění, někdo chce mírnit svoje výroky, ubírá na otevřenosti, ale primárně jde o kontrolu faktickou. Nikdo nechce být za blbce. A vědec tuplem ne.

Na mysli mi vytanuly dvě situace, kdy jsem to podělala. V hlavní roli stres. Rozhovory jsem ke kontrole posílala těsně před odjezdem na dovolenou, uzávěrka hořela, v místě mizerné spojení, v redakci řádil šotek a editor neměl svůj den a spáchal několik zločinů proti biologii u fotek probíraných organismů. A tak klečím u botníku v Krkonoších. Ztuhlá šíje, mokrá záda a na uchu vědce a milion změn. Z venku slyším projevy netrpělivosti ostatních. To samé v bledě modrém. Spíš v šedošedém, vzhledem k nebi nade mnou. Itálie. Jemně prší (tehdy nám dovolená u moře propršela komplet). Choulím se s notebookem na klíně pod osuškou (aby na něj nepršelo) na lehátku v koutě opuštěného bazénu. Jinde žádný signál.

Foto: Archiv Lenky Vrtiškové Nejezchlebové

A opět jeden nervózní, přiměřeně popuzený botanik. Tentokrát jsem od něj měla opravy textu před odjezdem. Chtěl jen zkontrolovat finální PDF. Když jsem mu ho poslala, zjistili jsme, že jsem do redakce ke zlomu poslala starou, neautorizovanou verzi. Bože! Tak znovu. Změn je hodně, téma složité, já nepozorná. Trvá to, signál hapruje, dioda baterky hladově bliká… A v už v hlavě slyším předzvěst naštvaného editora, který se bude snažit tyhle zběsilé poznámky zanést do už hotových osmi stránek v časopise. A do toho obavy. Tenhle časopis už ode mě žádný rozhovor nebude chtít, a já jsem zrovna na volné noze a potřebuju každou korunu. A tenhle botanik se mnou už v životě nepromluví. A rozkřikne se to a nebude se mnou chtít mluvit žádný vědec. Popularizátorka vědy, aha. Střih. 

V Krkonoších hotovo. Uf. Jdu na výlet. V Itálii, hotovo. Na chvíli přestalo pršet. A pak vysvitne slunce. A o pár dní později mi volá šéfredaktor, že rozhovor je super. U druhého to samé. Oba vědci si časopisy koupí. V mailu poděkování. Byla to fuška, ale stálo to za to. Prý. S oběma pak udělám v dalších letech další rozhovory. Už bez dramat. Dokonce se skamarádíme. Jeden z nich mi napsal i předmluvu do mé knížky Zvířata v éře lidí. A rozhovory dělám dál. Sem tam bota, sem tam autorizace rudá jak sovětskej prapor, ale když odjíždím na dovolenou, snažím se mít všechno pořešené… Echm. Takže tento text dopisuju první den dovolené v Novohradských horách, naštěstí ho neposílám k autorizaci.

Foto: Archiv Lenky Vrtiškové Nejezchlebové

Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Česká novinářka a redaktorka Deníku N, která se specializuje na popularizaci vědy prostřednictvím autentických a přístupných rozhovorů s odborníky. Je autorkou knih jako Živly české vědy a Zvířata v éře lidí, a její nejnovější titul Fuj, to je hnusný! (2025) přibližuje dětem fascinující „hnusná“ zvířata, která mají pozoruhodné schopnosti.

Kde ji můžete sledovat?

Třeba na Facebooku, Bluesky nebo na Instagramu