Popularizace vědy potřebuje
atraktivní otázky i skvělý vizuál

Nejlepší vzdělávací formát několika generací byly knížečky o formátu 15×10 centimetrů. Zhuštěné a fakticky podložené vědomí všeho, co nás v dětství obklopovalo a zůstalo civilizačním základem všech Husákových dětí doposud. To je „popularizační kniha“, která má dodnes dosah nejen informační, ale i metodologický. 

Vědomostní trezor aneb edice Oko

Chcete v detailu poznat svět přírody, která nás obklopuje? Rozpoznat životní formy na své zahradě, v lese, kterým se procházíte, nebo v řece, která meandruje kolem vsi? Vnořit se do vědeckých záhad, domoci se rekordů a světových úspěchů špičkové techniky? Pak jste po celá desetiletí mohli sáhnout po edici Oko nakladatelství Albatros. 

Přesně tak má vypadat popularizace vědy dnes a navždy: S fundovaným, zhuštěným leč čtivým popisem, pestrá a s barevnou ilustrací, s atraktivními otázkami a skloubením rozvinutých disciplín s všednodenností, která je hned za našimi dveřmi.

Rozum do kapsy jako okno do globálního světa

Oko nebylo jen mikroskopickou encyklopedií, která zdánlivě sloužila dětem. Bylo i oknem do globálního světa v uzavřeném bloku obehnaném elektrickými dráty a zdí. Dávalo tušit, že vývoj vědění a jeho aplikací je nezastavitelný, že nezná hranice a dokáže je přesahovat a bořit, že žijeme společný svět, který není svázán ideologií a režimními rituály. 

Poskytovalo naději, že ve znečištěných potocích zase budou žít raci a pstruzi a že technologický pokrok není sci-fi, ale nezastavitelnou silou, která nás jednoho dne všechny propojí, ať už z černobílé televize se dvěma povolenými kanály hlásají sebevětší nesmysly. 

Oka jsou plné antikvariáty, vždy však vzbudí nostalgickou reakci a touhu nahlédnout, zkontrolovat, jestli jsou axiomy Rozumu do kapsy stále platné, jestli jsou ryby v zatopeném lomu a ptáci na obloze stále těmi, které jsme znali z hustých stránek milovaných vědomostních trezorů. Za to patří redaktorům i autorům věčný dík! 

Kruh se uzavřel. V Olomouci

Mnohem později jsem pochopil, že ještě účinnějším prostředkem ohromení je vizuální kultura filmu. A že má tradici od samých počátků pohyblivého obrazu, který byl vyvíjen vědecky a vědě sloužil a vědu sděloval. 

Geniální souhrn těchto tendencí poskytl ve svých publikacích italský historik Virgilio Tosi. Jeho knihy se staly mým manuálem, když jsme tvořili nový koncept festivalu Academia film Olomouc a pokusili se nejen sledovat nejnovější výdobytky vědecké audiovize, ale také jsme se vraceli k jejím kořenům. 

Kruh se následně uzavřel: Virgilio Tosi byl hostem našeho festivalu a spolu s ním třeba Albert Barillé, jehož série Byl jednou jeden život ovlivnila nesčetně dětí až směrem k jejich profesní budoucnosti. Stejně jako někdejší edice Oko z Albatrosu.

Špičková popularizace vědy nezačala nyní, ale má staletou historii. Je skvělé a nesmírně poučné se k ní vracet a nechat se inspirovat. S vděkem a obdivem.

Petr Bilík 

Působí na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Coby ředitel stál za koncepcí nynějšího festivalu Academia film Olomouc, jehož posláním je popularizace vědy. Komunikaci vědy se věnoval a věnuje rovněž pedagogicky a organizačně v roli prorektora UP a proděkana FF UP.

Kde ho sledovat?

Třeba na Facebooku.